Jsem ten, kdo se o emoce připravil dobrovolně

20. července 2017 v 18:04 | Felix Faix
Emoce. Věc, kterou většina z nás má, někdo je dá najevo a spousta lidí jim podléhá a podřídí jim život i rozhodování.
Holky je přímo žijí a překypují jimi, my kluci zase skoro bouchneme ve švech, jak je v sobě dusíme.
Emoce máme v radosti i ve vzteku, v bezmoci i ve chvílích vítězství.
Celý mi to přijde takový zvláštní.
Že jako proč nějakej pocit má něco určovat, dokazovat, být nějakým ukazatelem kvality člověka nebo vztahu?
Když máte emocí moc, jste rozeřvaná citlivka, co nic nezvládá... když je nemáte vůbec, jste tvrdej necita a automaticky musíte být ke všem zlej.
Proč? Protože to tak lidi prostě vnímaj.


Já sám dřív býval HROZNÁ citlivka - neměl sem daleko k breku z toho, že zachráněná lištička zas vyběhla do lesa. Že se mi povedlo fakt dobrý kakao. Že někdo někomu pomohl, někdo se uzdravil nebo že se prostě stalo něco, co se dít nemělo. Umělo mi být líto sebe i druhých a já tuto přirozenost považoval za něco míň.. něco, co mne sráží a co se nesmí.
Proto jsem se sám naučil zatvrdit se a tím tak chránit sám sebe před neustálýma atakama pláče, třasu, smrkání, kníkání a prostě slabosti. Jo, rozcitlivělost je pro mne slabost. A já být slabej nechci. Ne abych působil fakt hustě a byl tvrdej, ale protože prostě nechci bejt labil.
Tak je ze mne teď tvrďák, který až jaksi ztratil základní soucit a schopnost vcítit se. Umím se vcítit, když se do toho vnutím, do pocitů nebo postojů druhých a umím je pak lépe chápat nebo to, co udělali, prostě přijmout a nedivit se, ale už samo automaticky mne ta tvrdost nutí soudit, mít na vše jasnej názor a jen nerad připouštět ten druhej postoj a hlavně mám pocit, že vše se dá řešit jen násilím.... i když vím, že násilí plodí zas jen násilí.
A tak si myslím, že problematika probere facka, stejně jako malý uřvaný děcko nebo parchanta ve třídě. Že na blbýho pracovníka patří řev, aby se probral a na blbýho šéfa, kterej je nespravedlivej, patří prásknout mu prací a sebrat se a jít.
Prostě ač jsem chtěl bejt ne-emocionální, díky tvrdosti uvnitř sebe jsem se stal časovanou bombou.
Bombou, která neváhá bouchnout na veřejnosti a která odmítá pomoc, protože věří, že "mě by přece taky nikdo nepomohl".
Dobrovolně jsem se stal racionalistou a to mne na jednu stranu velmi zachránilo - jen tak nenaletím, jsem v pozoru, už nedám na sladký úsměv, kterým se doprovázejí tvrdá slova a už dopředu tuším nějakou katastrofu, nepravdu nebo faleš.
Cizí rány se mne nedotknou a já neklesnu tak snadno jak odruzí.
A to ani při neštěstí druhých. Jak totiž zatvrdnu vůči druhým, tak i sobě, takže že má někdo problém? já přece taky, tečka.
No a ono jak to bývá, ty problémy tak nějak přijdou. Protože jsem si v sobě určil, že tak to chci, i když to nechci.
A pak se z toho nevyhrabu a říkám si " proč pořád já?"
No protože jsme is to takhle debilně zařídil. Co mi to dalo, to mi taky zároveň něco vzalo.
Nejsem plnej zášti závisti nebo chuti ubližovat, ale jsem prostě tvrdej a nic nepřipouštím... jakýpak lásky, citečky plakánky nebo hysterie...jakýkpak řešení pocitů druhých!
Když se pak hodně nutím a říkám, že to co se stalo je prostě hrozné, zjišťuju, že se mnou to neštěstí ani neotřáslo. Neděsí mě. Nelituju. Když někdo naletí, směju se mu, že já to viděl už dopředu a ten druhý ne a stejně mne neposlechl.
A pak mne třeba zamrzí nějaká krávovina nebo úplná blbina a já, jak jsem zvyklý nebejt citlivej, se násilím uzamknu, protože citlivost si přece NEMŮŽU DOVOLIT!!!
Jenže teď, po nějakým roce tohoto postoje, si říkám proč. Co jsem kromě toho, že jsem jakoby jasnozřivější ve vztazích a nedám se, mám odstup a to takovej, až zraňuju a odmítám druhý, získal.
Kdybych k sobě byl totiž někde hluboko upřímnej, zjistil bych, ke své hrůze, že jsem se stal takovým Montym Burnsem - sviní, která necítí s nikým, ani už se sebou ne.
A proto na sobě pracujte a učte se z každýho prdu se nehroutit, nehroťte to, co nepálí, protože vždy nějaký řešení je a problém může znamenat novou cestu, ale ani od sebe veškerý emoce neodhánějte..... ve chvíli, kdy o ně přijdete, se zrovna stane něco, kdy je budete hodně potřebovat... jenže už tu prostě nebudou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 R_ R_ | E-mail | 1. října 2017 v 21:06 | Reagovat

Úplně se tu vidím v tom co píšeš. Zacelit se vůči emocím, hlavně z předchozího vztahu a díky tomu ze mě stala necitlivá zrůda, která k sobě nikoho nemá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama